Život na hraně

Již dlouho jsem žila tzv. „život na hraně“ nebo na „velmi tenkém ledě“. Velmi ve mně rezonuje, abych napsala něco o tom, jak jsem si pokusila vzít život.

Není to jednoduché psát o takové zkušenosti. Dlouho jsem se vypořádávala s otázkami života a smrti. Přála jsem si, abych zmizela z tohoto světa. To se vlastním přičiněním málem povedlo. Dodnes děkuji Bohu za to, že jsem dostala druhou šanci. Jak řekla jedna moje dobrá kamarádka: „Jsi náš anděl, ale zůstaň prosím na zemi.“ Dodnes mi ta věta zní v uších.

Nikdy nezapomenu přátelům a rodině, s jakým vřelým způsobem mě přijali zpět a dávali mi
lásku, aby se nic podobného neopakovalo. V neposlední řadě jsem si vytvořila tzv.
„záchrannou síť. Psychiatričku-psycholožku-Centrum duševního zdraví. Vím, že se na ně
mohu kdykoliv obrátit a že mi pomohou.

Je neskutečně těžké objevit po letech, kdo vlastně jsem, a uvědomit si svoji hodnotu. Uvědomit si, že vaše hodnota není podmíněná žádným „pokud“ nebo „až“. Hodnotu prostě máte jen tím, že JSTE. Pokud se rozhodnete být pánem vašeho života, máte z části vyhráno. Už nedovolíte ničemu ani nikomu, aby ovládal vaše myšlení a prožívání.

Každý z nás touží být zdravý. Léčit se. Rozhodnout se. Udělat krok správným směrem. Jedná se o proces, během kterého mnohokrát upadneme, ale záleží na tom, zda se dokážeme i přes to zvednout. Nebát se požádat druhé lidi o pomoc je jeden z nejodvážnějších kroků, které můžeme udělat. Odvaha neznamená vše zvládat sám.

Nyní se stavím opět na vlastní nohy. Rok jsem bydlela u rodičů, kteří mi byli nesmírnou podporou a neumím ani vyjádřit, jak moc jim jsem vděčná. Teď už bydlím se spolubydlícími, ačkoliv rodiče budou mít vždy o mě velký strach. Jsem si toho vědoma, a tak se chovám zodpovědně, abych jim ukázala, že vše zvládnu i bez jejich péče a starostlivosti. Pořád docházím ke své psychiatričce, psycholožce i komunitního centra Fokus.

Co se mě týče, snažím se vydržet. I když mám někdy vzlety, mám bohužel někdy i pády. Hned když cítím, že je to potřeba, volám někomu z výše uvedených odborníků a žádám o pomoc. Protože požádat o pomoc, když ji potřebujete, není hanba. Dále chci začít dělat jógu a zaměřit se sama na sebe.

Proces uzdravování byl velmi náročný. Nejen po fyzické stránce, ale i po té psychické. Trvalo přibližně 3 měsíce, než mi začalo docházet, co se vlastně stalo a co jsem to vlastně udělala. A ke své radosti jsem byla ráda, že jsem dostala druhou šanci na život.

V případě, že se myšlenky na sebevraždu objeví znovu, pomáhá mi vnitřní dialog. Vnitřně s těmi myšlenkami promlouvám, až odejdou. Dále bych chtěla doporučit vytvořit si záchrannou síť odborníků a hlavně – mluvit o tom. Mluvit o všem co se děje, protože jen tak Vám ostatní mohou pomoci.

-Lucie Halbrštátová