Po každé bouřce zase vyjde slunko

Už je to pár let, co jsem zažila obtížné období. Měla jsem milující rodiče, kteří by pro mě udělali první poslední, uspokojené fyzické potřeby i fajnovou školu a přátele. Akorát: trápilo mě všechno utrpení ve světě, a to žádnou střechou nad hlavou ani dobrou kávou a dortíkem nešlo ošálit. Tahle krize mě zastihla nepřipravenou, dlouho se mě držela jako klíště a její ozvěny ucítím nejspíš po celý život.

Nešlo mi s tím racionálně pracovat, bylo mi v tom ohavně. Změnila jsem mnoho věcí ve svém životě, jako nikdy dřív jsem se snažila být dobrým člověkem, který myslí na první poslední, abych nešířila utrpení nebo bolest, cokoli negativního. Nikdy to ale nestačilo, strach, bolest i vina mě doháněli. Vnímala jsem, že šlapu po mravencích, že někteří lidé nemají co jíst a pít, že kolektivně neděláme dost k zastavení dopadů klimatické krize, že mnoho lidí a zvířat jsou odmalička vykořisťováni pro blaho jiných. Nedokázala jsem přijmout ani ignorovat tu ohromnou krutost a nespravedlnost světa. Rok. Rok jsem se topila – i přes jednu návštěvu psychologa, kde jsem byla po nabídce rodičů a s mamkou (byla jsem ve druháku na střední) a leccos se po ní zlepšilo: změnila jsem školu, tedy prostředí a lidi, s kterými jsem pravidelně sdílela mnoho hodin denně, a vztah s rodiči se nám maličko zlepšil… Nevěřila jsem, že mě někdo pochopí a kdyby snad ano, měla jsem o ně strach. Sdílela jsem to s lehkým humorem i vážně jen s pár nejbližšími kamarádkami. U ostatních jsem se bála – odsouzení, nebo přivolání podobných stavů. Všude kolem jsem viděla bolest a utrpení, a přesto, že jsem měla pozitivní zážitky, na tuhle stránku světa nešlo zapomenout a nedokázala jsem ji nijak uchopit, přehodnotit, ulevit si od její velikosti a intenzity, ignorovat ji. Doháněla mě k pláči, úzkostem, blbé náladě. Přetvařovala jsem se sama před sebou, hrála si na to, že se nic neděje. Tahle nevybírající si, bolestivá stránka života se mi zas a znovu ukazovala jako nezbytná součást života, a tak jsem se po roce rozhodla, že už mám dost, že s tím nic nejde dělat, že je logičtější svůj život ukončit než ho dál vést. Nedošlo mi, že všechno je občas dole a občas nahoře a že intenzita mých emocí je spíš mimo normu než v ní.

Když jsem zvracela a všechno mě bolelo, volala jsem tichým hlasem mamku. Ta mě uslyšela a já jí řekla, co se stalo. Zavolala záchranku. V nemocnici jsem s rodiči pár dní nemluvila. Co jim taky říct? „Vždyť to víte, bylo mi dlouho hrozně.“ „To musí bejt děsný, že si vaše tak často usměvavá dcera málem vezme život, co?“ „Aha, já jsem živá. S tím jsem fakt nepočítala.“ „Díky za pohotovou reakci, mami.“ „Jsem fakt zmatená, co se děje?“ „Hrozně moc to bolí a nevim co s tím. Už to nemělo bolet. Už to mělo bejt za mnou.“ Psycholožce v nemocnici jsem se otevřela, byla sympatická, pomohla mi zpracovat události, co mě tam přivedly. Pobyla jsem čtvrt roku na dětské psychiatrické klinice, kde jsem se cítila dobře. Spolupacientky a pacienti mě chápali, prožívali podobný věci nebo věci podobně nepochopitelný pro většinu společnosti: měli slyšiny, vidiny, z různých důvodů jim nešlo jíst, sebepoškozovali se nebo měli víc osobností sami v sobě. Bylo skvělé vidět a uvědomit si, že nejsem jediná, kdo nezvládne proplouvat tak nějak v pohodě životem, kdo cítí bolest víc než cokoli jiného a nejde jim přes to fungovat. Dneska bych řekla: brát sebe i život vážně, ale brát to trochu víc s nadhledem. Taky bylo skvělé pomoci někomu, kdo se má hrozně, někomu (a věřit tomu!), že to bude lepší (protože naději na lepší časy jsem u ostatních viděla, na rozdíl od sebe). Vidět, jak se přede mnou někomu dělá líp, jak zažívá radost, jak už líp spí, jak už zvládne něco sníst a není tolik kost a kůže. Zažít s nimi radostné momenty (včetně propašování cigaret a hledání míst, kam kamery nevidí).

Vybavuju si, jak mi mamka říkala, že chápe, jak jsem to myslela, když jsem jí v minulosti s pláčem říkala, že jsem nemocná. Neměla jsem moc. Jednou jsem se vrátila z víkendové propustky a psychiatričce jsem řekla, že jsem se poprvé cítila, že se z domova vracím do nemocnice (a ne, že můj domov je tady na klinice). Den na to jsem šla domů.

Prášky mi pomohly (ačkoli jsem jim nevěřila, dnes je po několikaleté pauze vděčně zobu a jsem ráda, že existují a jsou dostupné). Zamýšlení spolu s psychologickým a psychiatrickým personálem i přáteli a rodinou mi pomohlo – aneb nebýt na to sama mi pomohlo, naslouchání, třídění myšlenek mi pomohlo. Že mi někdo věřil mi pomohlo. Pochopení od dalších pacientů a pacientek a některých z pečujícího týmu mi pomohlo. Nemít žádné další starosti mi pomohlo (třeba stres ze školy). Nové, bezpečné prostředí mi pomohlo (byť mělo své mouchy, ale nalijme si čistého vína: co nemá?). Vidět se s přáteli, kterým na mě záleželo, vidět zájem rodičů mi pomohlo. Jaro mi pomohlo.

Ale tím to neskončilo. Slíbila jsem, že už to neudělám, ale tendence uvnitř mě existovala dál. S přáteli z psychiatrie jsme se ještě dlouho loučili s tím, že si ověřujeme, jestli se ještě někdy uvidíme. Volali jsme si ve chvílích, kdy nám bylo hrozně, a vzájemně jsme se podporovali. Myslím, že jsem nedoufala, že mi někdy bude líp. Myslet na vzdálenou budoucnost mi vlastně ani nešlo. Ale nějak jsem se dál potloukala, chodila pravidelně na terapii, až jsem k životu přičichla a už jsem si vzít život, ani brzo nešťastnou náhodou umřít, nechtěla. Chtěla jsem a chci vidět, jaká dobrodružství mi život ještě přinese a pokusit se, někdy s vypětím všech sil, je ustát.

Předloni jsem psychicky ublížila jedné ze svých nejdražších osob a sobě samotné. O něco později Rusko zaútočilo na další části Ukrajiny. Intenzita i blízkost utrpení spolu s osobními trablemi vyústily v další psychicky náročné období. Pozitivní je, že jsem si ze zoufalosti zašla na psychologické vyšetření a zjistila, že mám rysy hraniční poruchy osobnosti, což mi bylo úlevou (můj stav má nějaké vysvětlení nejsem magor, jen takto specifická – do té doby jsem pracovala s velmi nekonkrétní, několik let starou diagnózou), a bylo mi řečeno, jak a kde najít další pomoc. Na doporučené skupinové terapii bylo skvělé slyšet někoho mluvit přesně o tom, co se mi děje – a následně se seznámit s mnoha dovednostmi, které mohou pomoci žít život, který „stojí za to žít,“ dle slov zakladatelky dialekticko-behaviorální terapie (ta fráze se mi zdá trefná, proto cituji). Byla jsem seznámena s tréninkem všímavosti, dovednostmi ke zvládání krize, které se v takových chvílích snažím používat a mám je na kartičce v peněžence, učím se vnímat svoje tělo, vnímat emoce i v jejich nižší intenzitě a být preventivní v sebepéči.

Trochu mě mrzí, že jsem se tyhle věci nenaučila už ve škole. Ale lepší pozdě než nikdy. Aktuálně chodím do práce, s nadějí čekám na místo ve stacionáři, pravidelně chodím na terapie. Snažím se cvičit všímavost (dovednost z terapie; na nějaký smysl zaměřená meditace), vnímat své emoce a dle potřeby si dát kyselé lízátko nebo si opláchnout obličej studenou vodou a podobně. Mívám pocit, že se mi život točí jen kolem duševní pohody a někdy je těžké takový stav přijmout. Pomáhá mi příjemný domov, smysluplná práce a blízcí srdeční lidé, kterými se obklopuji. Taky stále čekám na stacionář. Jsem ráda za každý den, který není jen bojem o klid v duši. Snažím se si to dělat v životě hezký, být na sebe hodná a moc toho po sobě nechtít, základní zodpovědnost pro teď. Občas naději ztrácím, občas jí mám na rozdávání.

Hodně zdraví, sil a pohody přeju,

Mariana