Mé "malé" soukromé peklo

Když se ohlédnu za všemi událostmi, které jsem si prožila v listopadu 2016 a pak v následujících měsících roku 2017, divím se, že jsem je přestála bez antidepresiv a pobytu v psychiatrické léčebně. Nakonec jsem ale skutečnost, že můj dlouholetý přítel odešel z tohoto světa vlastní rukou, musela přijmout.

Bohužel se v něm skrýval doktor Jekyll a pan Hyde. Na jednu stranu vystudoval při zaměstnání dvě vysoké školy a stal se respektovaným a úspěšným manažerem. Na druhé straně bojoval dlouhodobě se závislostí na hazardu.

Čtrnáct dnů před sebevraždou se mi přiznal, že zase prožívá dlouhodobou recidivu a navrhl rozchod jako jediné rozumné řešení. Souhlasila jsem, neboť mi ta situace z mnoha důvodů připadala neúnosná. Jednoduše už jsem nemohla, už jsem neměla sílu těm jeho démonům čelit. Musím říct, že mě to hrozně mrzelo a obávala jsem se o jeho další osud. A těch následujících čtrnáct dnů jsem se s ním podvědomě loučila, což mi došlo až po jeho smrti. Bohužel spoustu věcí si člověk uvědomí až posléze.

Slíbil mi, že si promyslí způsob léčby, kterou podstoupí, a já si mezitím zařídím vlastní život. Odjela jsem na besedy k mým knihám a ještě úterý večer jsem s ním telefonicky hovořila. Měla jsem o něj strach. On se tvářil, že se nic neděje a díval se na fotbal. To byl také náš poslední rozhovor, z něhož si bohužel už žádné detaily nevybavím. Ve středu mi totiž nezvedal telefon, jen ráno mi poslal esemesku, že jede do práce, kam nikdy nedorazil. Čekala jsem, že se mi v noci ozve. Podobné „vymazání ze světa“ jsem s ním zažila v minulosti. Tentokrát se ale neozval. Nechala jsem ho hledat policií. Tušila jsem, že to asi nedopadne dobře. Zní to asi divně, ale pokud někoho dobře znáte, tak jste na něj napojení a někde v sobě cítíte, co se daleko od vás děje.

V pátek večer 18. listopadu 2016 mi přišel policista s psychologem oznámit, že ho našli mrtvého. Spáchal sebevraždu a nechal dopis na rozloučenou, v němž se omlouval a žádal o odpuštění. Ten dopis jsem ale nikdy neviděla a nečetla. A jsem za to ráda, protože bych ho měla pořád před očima. Bohužel to, že někdo dobrovolně vzdá svůj život, se nedá odpustit, na to si můžete časem jen zvyknout. Ta bolest je ale nepředstavitelná.

První týdny po té události byly nepopsatelně strašné. Zůstala jsem na tu zoufalou situaci úplně sama. Trávila jsem dlouhé hodiny zavřená doma s králíkem a činčilou. Okolní svět mi zčernal. A do tohoto zoufalství mi chodily neuvěřitelně hnusné zprávy od různých lidí, kteří ho znali a mnozí znali i mě. Věřím tomu, že minimálně polovina by mi nedokázala takové věci říct osobně do očí. Nicméně to je rozhodně neomlouvá. Poprvé jsem tak zcela pochopila význam rčení - mlčeti zlato. A zároveň jsem si uvědomila, že tato společnost absolutně není připravená na to, že někdo může spáchat sebevraždu.

Partnerovou smrtí jsem však nepřišla jen o dlouholetého parťáka, jakkoliv složité to s ním bylo, nýbrž o střechu nad hlavou a vlastně všechno, co jsem s ním do té doby vybudovala. Stála jsem na nové startovací čáře úplně zdeptaná, neschopná cokoliv řešit a k tomu ještě zatížená jeho dluhem a obrovskou nejistotou z budoucnosti. Věděla jsem však, že pomoc najdu na konci své pravé ruky. Paradoxně pokud mi totiž někdo opravdu pomohl, tak se většinou nejednalo o přátele a známé, jež jsem znala dlouhá desetiletí. Ti mě naopak mnohdy zklamali hloupými řečmi, zbytečnými soudy a hraběcími radami k ničemu. Velice mě to mrzelo a o to víc, že já jsem se každému snažila v minulosti vždycky pomoci, když to bylo v mých silách.

Mockrát jsem během té těžké doby sama uvažovala o sebevraždě, nicméně měla jsem doma dvě zvířata a hlavně moje Sněženka (králík) na mně dost visela a já věděla, že by to s ní asi po smrti dopadlo špatně. Ačkoliv může lidem připadat tato motivace podivná, myslím, že právě Sněženka mě tady na světě podržela. A držela až do chvíle, kdy se mi psychicky začalo dařit trochu lépe.

Tehdy se u ní projevil neřešitelný zdravotní problém a musela jsem jí nechat uspat. Ještě teď mě tato vzpomínka dokáže rozplakat. Ztratila jsem v ní bytost, která si se mnou prošla nejtěžším obdobím a je mi to vůči ní nesmírně líto, protože si zasloužila určitě radostnější osud. Každopádně platí, že během života většinou potkáme několik zásadních bytostí, což pro mě platí i v případě zvířat a mé Sněženky.

Problém blízkých po sebevrahovi spočívá především v tom, že se pozůstalí velice rychle stanou v myslích okolí viníkem té události. Za sebe mohu zodpovědně říct, že pokud bych tušila, co se chystá udělat, a mohla to zvrátit, udělala bych skutečně cokoliv, aby se to nestalo! Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Protože na rozdíl od spousty jiných lidí, byl jedincem v jádru velice laskavým, který měl svědomí. Mnohokrát mě napadlo, že řada politiků a všelijakých kšeftařů okrade stát o miliardy, přesto si docela pohodlně žije, a můj partner, jenž se snažil vždy své dluhy splácet, je mrtvý.

Už jsem zmínila, že naše společnost není sebevraždy připravená, stejně tak na ni nejsou připravené energetické společnosti, banky a další instituce, kam jsem jako pozůstalá mnohdy doslova přilezla z posledních sil. Jednání, s nímž jsem se mnohdy setkala, nelze ani publikovat. Nerozumím tomu, proč v moderní době, kdy se různé společnosti pyšní standardy kvality, nedokážou pro takové situace vytvořit jednotný manuál, kterým se daný úředník řídí.

Mnohokrát se mě různí lidé ptali, jak jsem tu hrůzu překonala. Upřímně řečeno mám spoustu událostí z posledních let dost v mlze, a proto jsem na tuto otázku nedokázala uspokojivě odpovědět. Ale určitě mi tehdy pomohlo, že jsem se ze všeho postupně vypsala na mém blogu a nakonec ta celá zkušenost vyšla knižně. Dnes toho docela lituji. Zaznamenala jsem totiž, že většina čtenářů hledala v mém příběhu jen lacinou senzaci a o to víc se pak cítila zklamaná. Sebevražda není ale žádná senzace! Moje kniha totiž vyprávěla především o člověku, který vnitřně shořel jako papír a to nejen z hazardu, nýbrž i z náročné práce. Sebevražda i to, co jí přechází, je vždycky příběhem plným bolesti a psychického strádání. To by si měl každý čtenář uvědomit.

Já jsem samozřejmě musela vyhledat i ambulantně odbornou pomoc, protože terapeut mě na rozdíl od takzvaných slušných lidí nesoudil, ale podporoval mě, abych tu složitou etapu svého života zvládla. Útěchu jsem nacházela i v psaní, ve své lektorské práci, v hudbě a také jsem relativně často chodila do přírody. Žádná selanka to ale nebyla a není. A kdo si touto šílenou zkušeností neprošel, neumí si ani ve snu představit, jak strašná je.

-Martina Bittnerová