Sebepoškozování je chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Jde tedy o jakékoliv chování, během kterého si člověk záměrně fyzicky ubližuje. K sebepoškozování nejčastěji dochází v období dospívání, ale může se objevovat i v dospělosti a často jde o důsledek náročné psychické bolesti.
Ukazuje se, že většina lidí nemá sebevražedné myšlenky, když se sebepoškozuje. Sebepoškozování nicméně je jedním z rizikových faktorů, který může sebevražednému jednání předcházet, a může v něj i přerůst, když se objeví úmysl zemřít. Studie ukazují, že 55-85 % lidí, kteří se sebepoškozují, uskuteční ve svém životě alespoň 1 pokus o sebevraždu. Může se také stát, že si člověk dostatečně neuvědomí rizika, které s sebou sebepoškozování nese, čímž může dojít k nezamýšlené sebevraždě.
Když se člověk sebepoškodí, může dojít k úlevě, která je ovšem jen krátkodobá. Snadno se pak objeví pocity viny a člověk si vyčítá své chování, čímž se v něm hromadí emoční zátěž. Člověku však může připadat, že nemá jiné možnosti, jak situaci řešit. Dochází k přetížení organismu, kdy dochází k dalšímu sebepoškození. Intervaly mohou být u každého jedince různé. Tomuto se běžně říká cyklus sebepoškozování.
Člověk, který se sebepoškozuje, může prožívat silné, nepříjemné pocity, pocity viny a studu, stres a mnoho dalšího. Často se lidé sebepoškozují v soukromí a své jednání se snaží skrýt. Varovné signály se také mohou lišit v závislosti na způsobu, kterým si daná osoba rozhodla ublížit. Může být tedy těžké sebepoškozování rozpoznat, nicméně mezi běžné signály patří:
než chlapci jsou hospitalizovány dívky ve věku 14-17 let